Proč PlayStation Classic propadl (a vyplatí se ho dnes koupit?)
Publikováno 31. srpna 2026
Proč PlayStation Classic propadl (a vyplatí se ho dnes koupit?)
Miniaturní PS1 od Sony, vydaná v roce 2018 s cílem svézt se na vlně popularity mini konzolí, si rychle vysloužila pověst velkého zklamání jakožto PlayStation Classic flop. Místo bezchybného výletu do nostalgických vzpomínek se prvním majitelům dostalo do rukou nedotažené zařízení s mizernou emulací a podivně zvolenými regionálními verzemi her. Pojďme se podrobně podívat na to, co se při uvedení na trh pokazilo, a proč soft-modding tuto drobnou konzoli v očích dnešních sběratelů kompletně vykoupil.
Zklamání z nabídky předinstalovaných her
Sony slibovalo dvacet titulů, které definovaly celou éru, ale výsledný seznam nejednoho fanouška zarazil. Výrazně chyběly zásadní hity jako Tomb Raider, Gran Turismo nebo Crash Bandicoot. Tyto absence byly z velké části způsobeny komplikovaným licencováním s vydavateli třetích stran a vypršenými hudebními právy. Bez těchto klíčových tahounů však nabídka působila prázdně pro každého, kdo si chtěl znovu prožít konec 90. let.
Rozhodnutí přibalit původní digitální ovladače namísto pozdějších analogových gamepadů navíc přímo omezilo i samotný výběr her. Protože systému chyběly PlayStation Classic controllers s analogovými páčkami, Sony nemohlo zařadit populární plošinovku Ape Escape, která byla přímo proslulá tím, že ke hraní vyžadovala DualShock. Tato hardwarová limitace zavřela dveře celé řadě 3D klasik z pozdějšího období, které definovaly závěrečná léta původní konzole.
Místo toho, aby Sony zajistilo klíčová PS1 RPG jako Suikoden II nebo zásadní maskotí plošinovky v čele se Spyro the Dragon, zaplnilo mezery těžko pochopitelnými volbami. Logické hry jako Intelligent Qube a Mr. Driller jsou sice fajn tituly, ale jen stěží reprezentují onen monumentální přechod k plnohodnotnému 3D hraní, jehož průkopníkem původní PlayStation byl. Tento nevýrazný výběr her byl prvním velkým faktorem, který stál za původním PlayStation Classic flop.
Pohroma se snímkovou frekvencí: 50Hz PAL vs. 60Hz NTSC
Nabídka her byla sice zklamáním, ale technické zpracování titulů se ukázalo jako skutečná katastrofa. Krokem, který celou retro komunitu šokoval, bylo rozhodnutí Sony použít u devíti z dvaceti obsažených her evropské 50Hz PlayStation Classic PAL games. Tyto pomalejší PAL verze byly navíc nepochopitelně distribuovány celosvětově, což znamenalo, že na ně byly odkázány i severoamerické a japonské konzole.
Kupte si vybavení z tohoto článku
Ručně vybráno k tomu, co právě čtete — otestováno a se zárukou.
Hardwarové limity: Ovladače a napájení
Pokud se Sony v něčem trefilo do černého, pak je to samotné fyzické provedení mikrokonzole SCPH-1000R. Miniaturní šedé šasi je dokonalou, o 45 % zmenšenou replikou původního hardwaru, a to včetně funkčních tlačítek Reset a Open. Příslušenství přibalené v krabici se však s takovým úspěchem nesetkalo.
Přiložené PlayStation Classic controllers jsou sice věrnými replikami původních digitálních ovladačů SCPH-1080, mají však frustrujícím způsobem krátké, pouze 1,5metrové USB kabely. Pokud nesedíte extrémně blízko televize, neobejdete se bez prodlužovacích USB kabelů, abyste mohli pohodlně hrát z gauče. Chybějící analogové páčky navíc omezují výběr 3D her, které se dnes dají přirozeně ovládat.
Problémy prvním majitelům způsobovalo i napájení. Sony do balení nepřibalilo síťový adaptér a dodalo pouze micro-USB kabel. Konzole přitom vyžaduje stabilní napájení 5 V / 1 A. Použití běžných moderních rychlonabíječek nebo zapojení přímo do méně výkonných USB portů televize často vedlo k blikající červené kontrolce a pádům při spouštění.
Zajímavostí je, že USB porty v sobě skrývaly tajemství, kterého zkušení uživatelé brzy využili. Protože Sony v továrním softwaru ponechalo aktivní vývojářské funkce, hráči objevili skryté menu emulátoru. Připojením konkrétních PC klávesnic – zejména starších modelů od Corsair a Logitech – a stisknutím klávesy Escape bylo možné otevřít přímo nastavení emulátoru a ručně upravit přeskakování snímků (frameskip) i regionální výstup.
Záchrana v podobě soft-moddingu: Project Eris a AutoBleem
Příběh provázející PlayStation Classic flop se zásadně otočil pouhých několik dní po vydání. Homebrew komunita rychle zjistila, že Sony ponechalo šifrovací klíče k firmwaru přímo v samotném zařízení. Tato masivní bezpečnostní chyba znamenala, že konzole byla prolomena téměř okamžitě, což otevřelo dveře pro modding PlayStation Classic a odemknutí jejího skutečného potenciálu.
Dnes je soft-modding této konzole neuvěřitelně snadný a nevyžaduje žádné pájení ani trvalé zásahy do šasi. Nahráním specifického softwaru na kompatibilní USB 2.0 flashdisk a jeho zapojením do portu pro druhý ovladač můžete tovární rozhraní zcela obejít. Dvěma nejpopulárnějšími metodami jsou Project Eris PS1 (nástupce projektu BleemSync) a AutoBleem.
Základní AutoBleem tutorial obnáší jen několik jednoduchých kroků:
- Naformátujte kompatibilní USB 2.0 flashdisk na systém souborů FAT32 a pojmenujte svazek „SONY“.
